(Ne)existující Ukrajina.

Jak stručně, a hlavně ne nudně popsat tak kontraverzní subjekt jako je Ukrajina? Subjekt, který podle mnohých neexistuje. Vynechal jsem spoustu detailů, aby to nebylo neúnosně dlouhé.

Potřeboval jsem si sám osvěžit paměť, tak jsem vypsal pár referenčních bodů.

Několik základních pojmů.

 Slovo Ukrajina je s největší pravděpodobností slovanského původu mělo by znamenat okrajové území, tedy jednotlivá hraniční knížetství Kyjevské Rusi. Rus je pravděpodobně odvozeno z řeckého Rós označujícího severské kmeny. Finské Ruotsi znamená Švédsko. Další význam poukazující na vikingský sever je slovo Rus znamenající ten, který vesluje. Kyjevská Rus je pojmenování, které dali prvnímu východoslovanském státu historikové až v devatenáctém století. Nejstarší datované použití slova Ukrajina se datuje do roku 1187. Bylo použito u příležitosti smrti perejaslavského knížete Vladimíra Gleboviče:“ A celá Ukrajina pro něj plakala.“ Citace pochází z Ipatěvského kodexu datovaného zhruba do roku 1425. V kodexu je mnoho informací ze ztracených dřívějších kronik. Spis se se skládá ze tří částí * Pověst dávných let (popisuje období do roku 1117) * Kyjevský letopis (popisuje období 1118—1199) * Haličsko-volyňský letopis (popisuje období v letech 1201—1292).

Základní data.

 Podle Pověsti dávných let povolali Slované žijící v oblasti Novgorodu Varjaga (Vikinga) Rurika aby jim vládl a ochraňoval je před nájezdy Chazarů, kterým museli platit výkupné. Vládl asi 862 až 879. Část Rurikovy družiny pod vedením Varjagů Askolda a Dira podnikla neúspěšný útok na Konstantinopol, při cestě zpět ale dobyli Kyjev, kde vládli do roku 882.

Za počátek Kyjevské Rusi se pokládá rok 882 kdy údajně regent Oleg (879-912), který vládl za Rurikova syna Igora dobyl Kyjev. Oleg po neúspěšných útocích na Konstantinopol uzavřel s Byzancí mírovou smlouvu která umožňovala kyjevským kupcům vstup na Konstantinopolský trh. Varjagům se podařilo sjednotit východoslovanské kmeny.

Igor (912-945) nastoupil na trůn po Olegově smrti. Po otci Varjag (Igor obdoba Ingvar) po matce Slovan, založil dynastii Rurikovců, která vládla na Rusi do roku 1596. Válčil neúspěšně jak s Konstantinopolí, tak s Chazary.

Olga vládla (945-962) po smrti Olega, který by zabit při výběru daní Drevljany za svého syna Svjatoslava. Porazila Drevljany a ovládla je. Přijala křesťanství. ale z obav před rostoucím vlivem Byzance raději požádala o misionáře císaře Otu I.

Svjatoslav I (962-972) byl první slovanský vládce kyjevské Rusi. Svjatoslav zůstal pohanem. Připojil ke Kyjevu další Slovany, porazil Chazary, bojoval s Bulhary i Byzancí. Byl zbit ve válce s Pečeněhy. Po jeho smrti se začalo knížetství rozpadat v důsledku bojů mezi jeho třemi syny Jaropolkem, Olegem a Vladimírem.

Nejmladší, nemanželský syn Vladimír (980-1015) odešel do Švédska, kde naverboval varjažské vojsko, s kterým se vrátil. Roku 980 nejdříve dobyl Novgorod, poté i Kyjev a stal se jediným vládcem kyjevské Rusi. Pokusil se zkonsolidovat pohanské náboženství a postavil pohanský pantheon s hlavním bohem Perunem. Vojensky pomohl byzantskému císaři a za odměnu dostal za manželku jeho sestru. Podmínkou sňatku bylo přijetí křesťanství. Roku 988 on a jeho lid přijímá křesťanství (tentokrát východní). Své syny dosadil jako vládce v podřízených knížetstvích.

 Svjatopolk (1015-1019) byl syn Vladimíra I a zeť Boleslava Chrabrého. Dal zavraždit bratra Borise a Gleba, kteří byli později svatořečeni. Bojoval o vládu se svým bratrem novgorodským knížetem Jaroslavem.

 Jaroslav Moudrý (1016-1054) byl novgorodským knížetem a po porážce Svjatopolka 1019 kyjevským velkoknížetem. Do bojů o moc se vložil další bratr Mstislav, Jaroslav musel z Kyjeva uprchnout. Roku 1026 odevzdal Mstislavovi vládu nad levým břehem Dněpru a mohl se do Kyjeva vrátit. Toto dvojvládí trvalo až do Mstislavovy smrti roku 1036. Za vlády Jaroslava Moudrého dosáhla kyjevská Rus největšího územního i kulturního rozmachu. Dobrá sňatková politika upevňovala postavení kyjevské Rusi. Konečná porážka Pečeněhů uklidnila hranice. Byly pořizovány překlady z řečtiny, a to jak církevních, tak právních spisů. Bojarská družina Varjagů začala splývat se Slovany. Na konci své vlády zavedl mezi Rurikovci stařešinský zákon, který nefungoval na Rusi ani nikde jinde a vedl k jejímu eventuálnímu rozpadu. Hlavním vládcem měl být Kyjevsko-Novgorodský velkokníže.

 Po smrti Jaroslava Moudrého vládnou jeho synové a Kyjevská Rus se začíná rozpadat, a to jak díky nesvornosti, tak i náporům Tatarů. Rozpad na čas zastavil Vladimír II Monomach (1113-1125). Po jeho smrti se kyjevská Rus rozpadla na dvanáct knížetství a ty se dále rozpadaly na 240 menších útvarů. Za hranici faktického rozpadu se pokládá rok 1132 kdy zemřel syn Vladimíra II, kyjevský kníže Mstislav. Roku 1240 dobývají Kyjev Mongolové (Tataři), kyjevská Rus zaniká. Za zmínku stojí, že jeden ze synů Vladimíra II rostovsko-suzdalský kníže Jurij Dolgorukij roku 1147 zakládá Moskvu.

 Kyjevskou Rus pokládají za svoji pravlast Bělorusové, Rusové a Ukrajinci.

 Po dobytí Kyjeva roku 1240 většina dnešní Ukrajiny a velká část Ruska je ovládána Zlatou hordou. 

 Roku 1363 po vítězství nad Zlatou hordou v bitvě u Modrých vod ovládlo Litevské velkoknížectví většinu území Ukrajiny. Halič na jihozápadě se dostala pod nadvládu Polska. Jihovýchodní okraj byl pod nadvládou Tatarů a severovýchod pod vlivem Moskevského velkoknížectví.

  Krewská unie 1385, personální unie po sňatku litevského knížete Jagella (jako polský král přijal jméno Vladislav II) s polskou a uherskou královnou Jadwigou, tím se dostala valná část Ukrajiny pod polskou korunu.

  Horodelská unie 1413, potvrzení vrchního panství polského krále nad litevským velkoknížetem. Zrovnoprávnění litevské a ruthénské (Ruthenia, ve středověké latině kyjevská Rus) katolické šlechty.

 Koncem patnáctého století se Litva dostává pod tlak krymského chanátu, který se odtrhl od Zlaté hordy a stal se vazalským státem Osmanské říše. Ruthénská knížata podporovaná moskevským velkoknížetem Ivanem III se neúspěšně snažila odtrhnout od Litvy. Tyto půtky pokračovaly i v první polovině šestnáctého století. Potřeba pevnějšího spojení než dynastického, mezi Polskem a Litvou byla stále zřejmější. Většina nižší litevské a ukrajinské šlechty toto spojení podporovala, protože by také získali výsady polské šlechty. Vysoká šlechta byla proti, ta totiž tato privilegia již měla a bála ztráty moci.

 Lublinská unie podepsaná 1.7.1569 ukončila období klasického feudalizmu na Ukrajině. Vzniklo tak Království polské a Velké knížectví litevské, které mělo společného voleného monarchu, sejm, měnu, zahraniční a obranou politiku. Obě země si ale ponechaly vlastní úřady, soudy a vojsko. Litva získala potřebnou pomoc proti Moskvě a Polsko získalo valnou část Ukrajiny.

 Většina Ukrajinské šlechty konvertovala ke katolicismu, bohatnoucí města byla většinou ovládnuta německými a polskými měšťany. Ortodoxní měšťané a venkov byl znevýhodňován. Polonizace a polská náboženská a ekonomická nadvláda začala vzbuzovat odpor nejen u ortodoxních měšťanů, ale i příklon části šlechty k protestantizmu.

 Od konce patnáctého století se na Tatarskou step uchylovali ve velkém počtu různí dobrodruzi a uprchlí nevolníci. Sdružovali se do skupin na obranu před Tatary a začali zakládat opevněné osady. Ujalo se pro ně jméno kozáci z turkického kazak, znamenajícího svobodný člověk nebo dobrodruh. Roku 1524 byla založena na ostrově Chortycja kozácká pevnost odkud byla spravována Záporožská Sič. Záporoží znamená v kozácké ukrajinštině za peřejemi (peřeje na dolním toku Dněpru). Koncem šestnáctého století proběhly pokusy kozáky omezit a registrovat, což způsobilo několik povstání, která byla krutě potlačena. Polský útlak Ukrajiny zesiloval.

 Počátkem sedmnáctého století polské království potřebovalo kozáky ve válkách s Turky, proto koruna obnovila jejich práva. Kozáci se začali aktivně stavět za zakázané pravoslaví. Kozáci ale nebyli jednotní. Registrovaní kozáci byli pro-polští a většina, tedy neregistrovaní a neprivilegovaní kozáci Polskou vládu ignorovala. Pokračovalo období půtek a povstání. Registrovaní kozáci se začali domáhat práva účasti volby polského krále.

 Chmelnického (Bohdan Chmelnický kozácký hejtman 1648-1657) povstání v roce 1648 znamenalo zásadní přelom v historii Ukrajiny. V prvním roce povstání došel až ke Lvovu, k jeho povstání se na Volyni připojil i vesnický lid. Polská šlechta, úřednictvo, Jesuité a Uniaté byli masivně vyvražďováni. Bylo zabito asi 50 000 židů, které kozáci považovali za agenty Polska. Na zimu se stáhl zpět do Kyjeva, kde prohlásil: „Přesto, že jsem začal toto povstání z osobních důvodů teď bojuji za celou Ukrajinu.“ Chmelnický z počátku s pomocí Tatarů pod vedením Tuhaj Beje vítězil, Tataři ale v rozhodující bitvě u Brestečka Chmelnického zajali a z bitvy utekli. Chmelnický si uvědomil, že Poláky sám vojensky nepřemůže a obrátil se o pomoc k ruskému carovi Alexeji I Michajlovičovi. Výměnou za pomoc byla smlouva z Perejaslavi podepsaná v roce 1654. Ukrajina se stala protektorátem moskevského cara, který na oplátku uznal Hejtmana jako jediného reprezentanta Záporožského hejtmanátu a jeho vlády. Hejtman byl svobodně volen a Ukrajina si podržela určitou autonomii. Zhruba 130 000 z 1 500 000 Ukrajinců přísahalo věrnost carovi. Oficiální název byl Záporožská horda, Rusové území nazývali Malá Rus a Poláci stále Ukrajina. Moskva smlouvu nedodržovala a snažila se i vojensky Ukrajinu ovládnout, to vše vyústilo v podpisu Perejaslavských stanov z roku 1659 uzavřených mezi synem Bohdana Chmelnického Jurijem a ruským carem. Stanovy výrazně omezily Ukrajinskou autonomii. Zklamaný Chmelnický se obrátil na Poláky a pomohl jim porazit carskou armádu, po uzavření Chudnivské smlouvy z roku 1660 spadá pravobřežní Ukrajina pod vliv Polska a levobřežní pod vedením Jakima Somka zůstává věrná caru.

 Následovalo období zvané Ruina (rozvrat) období bez silného hejtmana, neustálých půtek a intervencí ze strany Polska, Ruska, Otomanské říše a krymského chanátu.

 Ivan Mazepa, který se stal hejtmanem záporožského vojska roku 1687 dále upevňoval spojení s Moskvou, pomohl Petrovi I v jeho tažení proti Turkům a Tatarům a stal se jeho poradcem ve věcech Polska. Roku 1704 okupoval i pravobřežní Ukrajinu a sjednotil jí opět po jedním hejtmanem. Petrovy reformy začaly ohrožovat autonomii Ukrajiny, zanedbával obranu Ukrajiny proti Tatarům a hrozila integrace kozáků do carské armády. Mazepa se rozhodl spojit se Švédy proti Petrovi, Petr na něj nechal vyhlásit klatbu. Po porážce Švédů u Poltavy roku 1709 odešel do turecké Moldávie, kde zemřel.

 Následovala tvrdá integrace levobřežní Ukrajiny do carské říše, zákaz vývozu zrní na západ (1719), vyhlášení Maloruského kolegia roku a zdanění Ukrajinců 1722. Carevna Anna Ivanovna zakázala novou volbu hejtmana. Carevna Alžběta I pod vlivem svého kozáckého manžela Alexeje Rozumovského ho obnovila.

 Carevna Kateřina II Veliká likvidaci dokončila vyhlášením Novoruské gubernie roku 1764.

 Pravobřežní Ukrajina byla zničená a vylidněná, po roce 1714 jí opět ovládlo Polsko a lákalo sem zemědělce hlavně z Volyně. Hlavní atrakcí bylo zproštění z roboty na 15 až 20 let. S nimi přišli i ortodoxní a uniatské kněžstvo, kozáci měli zákaz vstupu.  Města byla znovu obydlena hlavně židovskými obchodníky, řemeslníky a hostinskými. Obrovské lány půdy byly ovládány polskými magnáty.  Nižší šlechta byla ve službách magnátů.

 Kateřina II Veliká pokračovala ve svém tažení na jih. 1774 dobyla i Krym. Při dělení polského království 1772, 1793 a 1795 mezi Ruskem, Rakouskem a Pruskem, připadlo Rusku asi 80 % Ukrajiny, zbytek ovládlo Rakousko.

 V ruském impériu probíhala intenzivní rusifikace Ukrajiny, bylo zrušeno ukrajinské lyceum, založena ruská universita, Uniaté byli nuceni k přestupu na ortodoxii a Dekretem emským z roku 1876 bylo zakázáno publikovat a dovážet knihy v ukrajinštině. Začala se ujímat maloruská mentalita.

 V Haliči, Bukovině a podkarpatské Rusi ovládané Habsburky nebyl útlak tak intenzivní.

 Ve druhé polovině devatenáctého století tzv. Ukrajinofilové začínají pozvedat národnostní cítění, a to hlavně v kulturní oblasti. V Rakouskem ovládaném Lvově byla založena Ševčenkova společnost. Zesílila spolupráce mezi ruskou a rakouskou ukrajinskou inteligencí. Centrem se stala liberálnější teď již Rakousko-Uherská Halič. Roku 1894 se stal profesorem historie lvovské university Mychajlo Serhijovyč Hruševskyj, kde začal se spolupracovníky psát desetidílné Dějiny Ukrajinské Rusi, později v roce 1917 se stal prvním prezidentem Ukrajinské lidové republiky.

 Během první světové války Ukrajinci sloužili na obou znepřátelených stranách, asi 3 000 000 na ruské a 250 000 na Rakouské straně. V Haliči se odehrálo několik významných bitev a západní Ukrajina byla v jejich důsledku značně poničena. V červnu 1917 vyhlásila Centrální rada Ukrajiny autonomní Ukrajinskou lidovou republiku, bylo to v reakci na březnovou abdikaci Mikuláše II a ustanovení prozatímní vlády v Rusku. Po říjnové revoluci 1917 v březnu 1918 obsadila Ukrajinu Rudá armáda a vyhlásila Ukrajinskou sovětskou republiku. Centrální rada Ukrajiny podepsala Brestlitevský mír a Ukrajina se stal protektorátem Německa. Němci vytlačili rudou armádu zpět do Ruska. Němci ovšem válku prohráli a bolševici opět obsadili Kyjev. Následovalo období půtek mezi Rudou, Bílou, Polskou a povstaleckou armádou Ukrajiny. V březnu 1921 byl podepsán Rižský mír a Ukrajina byla opět rozdělena mezi sovětské Rusko a Polsko. Malá část (podkarpatská Rus) připadla Československu a část Bukoviny Rumunsku.

 Národnostní politika byla z počátku v sovětské Ukrajině tolerována. Moskva potřebovala podporu neruských národů, ale ve třicátých letech byli národní politici zlikvidováni ve Stalinských čistkách. Hladomor vyvolaný násilnou kolektivizací v SSSR v letech 1932-33 Ukrajinu těžce postihl, zemřelo při něm 2,5 milionů lidí z toho valná část právě na Ukrajině. Průmysl ovšem ve třicátých letech na Ukrajině rapidně rostl.

  V roce 1939 byla na základě Molotov-Ribbentrop paktu vpádem sovětských vojsk k Ukrajině na úkor Polska připojena Halič a západní Volyň. V letech 1941 až 44 byla Ukrajina okupována Německem. Na západě Ukrajiny byli Němci z počátku částí obyvatelstva vítáni jako osvoboditelé od Stalinského Ruska. Ovšem vyhlazovací politikou Němci (příprava na budoucí kolonizaci německým obyvatelstvem) obyvatelstvo velmi rychle obrátili proti sobě. V sovětské armádě bojovalo 4,5 miliónů Ukrajinců a v roce 1944 operovalo na Ukrajině 500 000 partyzánů z toho bylo 50 % etnických Ukrajinců. Němci na Ukrajině také prováděli protižidovskou genocidu, vyvraždili asi 1,5 milionu Ukrajinských židů. Celkově bylo na Ukrajině zabito 6,8 milionů obyvatel (včetně židů). Od roku 1943 do konce války prováděla UPA vedená Štěpánem Banderou masakry etnických Poláků v Haliči a na Volyni. UPA byla ozbrojená frakce Organizace ukrajinských nacionalistů jejímž cílem byla samostatná Ukrajina. Po válce byla na základě zfalšovaných referend k Ukrajině připojena na úkor Polska již dříve okupovaná západní Volyň, východní Halič a nově na úkor Československa Zakarpatská Ukrajina.  Koncem války a po válce Stalinský režim přesouval (deportoval obyvatelstvo) 20 % deportovaných byli etničtí Ukrajinci. Za zmínku stoji 230 000 Tatarů deportovaných z Krymu a jejich nahrazení rodinami vysloužilých Ruských důstojníků. Pokračovala industrializace Ukrajiny. Ukrajina se stává významným centrem zbrojního průmyslu. Po dokončení kaskády přehrad na Dněpru probíhá industrializace a urbanizace východu Ukrajiny. V roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině Krym.

 Mnoho vůdčích osobností válečného a poválečného SSSR pocházelo z Ukrajiny. Maršálové Semjon Timošenko a Rodion Malinovský a velitel Varšavské smlouvy Andrej Grečko. První tajemník Nikita Chruščov pocházel z Rusko-Ukrajinského pomezí a považoval se za Ukrajince.  Leonid Brežněv také pocházel z pomezí, ale považoval se za Rusa.

 V roce 1990 vyhlásila Ukrajina suverenitu a 24 srpna 1991 nezávislost. Ta byla potvrzena referendem. Přechod na tržní ekonomiku bez patřičných reforem způsobilo rozvrat a chaos v ekonomii, z kterého se Ukrajina začala vzpamatovávat až v roce 2000. Slabého prezidenta Kravčuka vystřídal v roce 1994 proruský Leonid Kučma. V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum poskytující Ukrajině výměnou za jaderné odzbrojení určité bezpečnostní záruky. Jednou z nich bylo respektování Ukrajinské suverenity a nezávislosti v rozmezí tehdy platných státních hranic. Memorandum podepsali za Ukrajinu Leonid Kučma, za USA Bill Clinton, za Velkou Británii John Major a za Rusko Boris Jelcin.

 Další události jsme měli možnost sledovat takřka v přímém přenosu. Je tedy na každém z nás si udělat vlastní závěry.

 Tento článek si nedělá ambice na to být stručnou historií Ukrajiny, jsou to pouze poznámky k některým významným událostem a datům v její historii.

Poznámka.

 Mnohonárodnostní útvary nedobrovolně spojené, které se rozpadly: Římská říše, Habsburská monarchie, Otomanská říše, SSSR, Jugoslávie.

Fuj to byla fuška.