Opravování ameriky.

Tohle se opravdu přihodilo, sice dávno a ne tady, ale přihodilo. Raději jsem změnil jména, někteří pamětníci této příhody ještě žijí.

Zdenda miloval velké ameriky. Rád je řídil, sice blbě, ale rád. Volant držel, lépe řečeno volantu se držel tak pevně, že když jel do prudké zatáčky tak mizel pod palubkou. Zezadu to vypadalo jako kdyby auto před vámi nikdo neřídil. Také se rád ve svém autě šťoural, a to také moc neuměl, takže způsobené škody musel občas napravit odborník. Kromě své ameriky miloval také svoji ženu Marcelku, sice o trochu méně, ale miloval. Bude ovšem spravedlivé říct, že pod ní trávil daleko méně času než pod amerikou. Marcelka byla na rozdíl od svého vyzáblého hypochondra veselá živá baculka. Zrovna se vracela z nákupu a na příjezdové cestě stála amerika. Zpod ameriky vykukovaly dvě nohy v modrých montérkách. Vyslala směrem k montérkám pozdrav: „Ahoj Zdendo“ a jen tak pro legraci sáhla mezi nohavice a zazvonila na bimbase. Ozvala se hrozná rána a zpod auta vyjel na vozíku neznámý muž se zkrvaveným nosem. V tom samém okamžiku se ve dveřích domu objevil Zdenda v modrých montérkách a s lahví piva v každé ruce.