Dědci ze školky

Tohle je pravá poslednina, tak jak byly zamýšleny. Psaná seniorem, o seniorech, pro seniory. Mladší generace prominou.

Dědci ze školky

Vystoupil jsem z elektriky

drobně prší, obleva

sto metrů a zahnu doprava

dalších pár metrů do hospody

xxx

Otevřu dveře, dýchlo na mě teplo

už sedí u stolu, trochu víc sešlý

tedy víc, než byl naposledy

jak je to vlastně dlouho?

xxx

Naše setkání jsou řidší

a to naše klábosení

je jen opakování a omílání

bylo to jinak, když jsme byli mladší

xxx

Známe se od mateřské školky

v čáře jsme vydělali první prachy

pro obdiv hráli šachy

v osmičce osahávali holky

xxx

Po škole jsme se dál vídali

otravovali místní krásky

prožili první lásky

kdejakou putyku prolezli

xxx

Pak jsme se neviděli

dlouhých třicet pět let 

za tu dobu se změnil náš svět

a přes to jsme si zase rozuměli

xxx

Stará místa navštívili

probrali dřívější přátele

ty živé i mrtvé

na krásné časy mládí vzpomínali

xxx

Kamarád měl příhodu

tak místo na orosenou sklenici

jsem za ním jezdil na rehabilitaci

tam jsme nadávali na tu blbou náhodu

xxx

Nastala změna, žádné procházky,

pěkně autem do zahradní v létě

o chodítku do kamenné v zimě,

na posezení do hospody

xxx

Pak upadl a krček si zlomil 

a znovu, místo abychom navštívili hospodu

jsem za ním jel do rehabilitačního ústavu

hodně se snažil, aby alespoň trochu chodil

xxx

Dopili jsme pivo a zaplatili útratu

pomohl jsem mu na vozík nasednout

nasadit čepici bundu obléknout

já zamířil domů on do pečovatelského ústavu

xxx

Když jsme se loučili, řekl: „Musíme si zavolat.“

chtěl se domluvit, kdy se zase sejdeme 

ujistil jsem ho, žese opět uvidíme

jen ten skeptik ve mně říkal: „Možná, snad.“

xxx

Kdo ví, jak na tom jsem já

dnes ráno jsem se díval do zrcadla.